Íránské dělnické hnutí je jedno z nejsilnějších na Blízkém východě. Má bohatou zkušenost z masových a militantních třídních bojů a od svého zrození se již několikrát dostalo do situace, kdy mělo získání moci revoluční cestou na dosah ruky. Toto dělnické hnutí čelí vlně soustavných represí ze strany státu, které nemají za cíl jen zabránit politické činnosti dělnické levice, ale i proti jakémukoliv odporu vůči soustavnému poklesu životní úrovně pracujících.

Íránská vládnoucí třída je v mizerné pozici. Nespokojenost se šíří mezi dělníky po celé zemi. K nejpalčivější situaci došlo asi ve městě Shush na jihozápadě země, kde byl vyhlášen výjimečný stav. Nepokoje začaly již na podzim minulého roku, kdy vešli do stávky dělníci ze státem vlastněného cukrovaru a místní plantáže cukrové třtiny Haft Tapeh.Dělníci protestovali kvůli nezaplaceným mzdám (jejich rodiny trpěly hlady) a špatnému vedení společnosti, která se dostala pod vládu tzv. cukerné mafie. Dělníci několikrát pokojně žádali guvernéra o zlepšení jejich situace, ale dostalo se jim pouze prázdných slibů. Když bylo kvůli jejich účasti na stávce obviněno v květnu 2008 pět cukrovarských dělníků a posláno před soud, napětí znovu vyvrcholilo do otevřeného konfliktu.

6. května vypukla nová stávka, které se zúčastnilo na 3000 pracovníků společnosti. Požadovali zaplacení nezaplacených mezd za dva předešlé měsíce, konec stíhání pracujících soudy a propuštění šéfa společnosti, muláha Yaghooba Shafieeho, správní rady firmy a vedoucího podnikové bezpečnosti, který se provinil bitím, vyhrožováním, špiclováním a udáváním dělníků. Netrvalo ani pár dní a počet stávkujících dělníků vyrostl na 5000. Lidé se shromažďovali před budovou generálního guvernéra města a poté pochodovali centrem a kolem bazaru, kde se k nim masově přidávali stánkaři a mládež. 17. května bylo v ulicích již deset tisíc lidí, skandujících hesla: „odbory jsou naše právo!“ a „jsme připraveni zemřít ale nevydržíme další strádání!“ Tehdy již zaútočila policie, která použila obušky a slzný plyn. V následujícím týdnu, když protesty nepřestávaly, obsadily město zvláštní jednotky vyslané z Khoramabadu, Ahvazu a Dezfulu, zaujaly strategická místa v centru, na tržišti, hlavních třídách a při vstupech do města a začaly se zatýkáním. Od té doby byla zatčena řada dělníků.

Navzdory tomu se 16. června, po 42 dnech stávky založili dělníci svoje nezávislé odbory. Jejich vedení tvoří nejbojovnější dělníci, kteří měli kvůli svým aktivitám zakázáno členství v islamistické pracovní radě. Mnoho dalších dělníků, stejně jako radikální mládež, poslalo zaměstnancům cukrovaru v Shush solidární dopisy, mezi nimi i dělníci z továrny na čerpadla v Ahvazu, kteří rovněž několik měsíců nedostali vůbec žádnou mzdu.

Protesty a nepokoje vypukly i v jiných továrnách. Dělníci v továrně na pneumatiky ve městě Kian nedostali zaplaceno za pět měsíců nemluvě o slíbených novoročních a mimořádných prémiích. Když šli do stávky proti vedení továrny, zasáhla proti nim speciální jednotka, která nařídila hasičům, aby proti protestujícím nasadili požární hadice a stříkali na ně vroucí vodu. Šest hasičů tento zločinný požadavek namířený proti jejich třídním spolubojovníkům odmítlo vykonat, načež byli zatčeni a odvlečeni spolu s dělníky do zadržovacího střediska. Dělníci v továrně pak byli přinuceni podepsat „vyrovnání“, které jim přiznalo nezaplacenou mzdu pouze za tři uplynulé měsíce (místo pěti, které jim podnik dlužil).

V polovině května šli do stávky pracovníci z loděnic v Bušéru. Šlo vesměs o dělníky, kteří v loděnicích dlouhodobě pracovali, ale nyní měli být z „úsporných důvodů“ propuštěni a nahrazeni levnější, na krátkodobý kontrakt pracující námezdní silou. A to v době, kdy neměli doplaceny mzdy a jejich rodiny trpěly hlady. Bojovní dělníci se nenechali zastrašit útoky policie v předchozích měsících, které si vyžádaly několik těžce zraněných. Jejich bojovnost se projevila v tom, že dokázali vypnout přísun elektřiny pro blízké ropné plošiny, což polekalo místní potentáty, kteří sami navrhli jednání s dělníky. Zde prozatím vládnoucí třída musela ustoupit.

V mnohem horší situaci se zato ocitl Mansour Osanloo, vůdce řidičů z autobusové společnosti Vahed, kteří rovněž bojovali za lepší mzdy a pracovní podmínky. Po návratu z Británie, kde se setkal se solidarizujícími britskými odboráři, byl zatčen, týrán a mučen strážemi, kteří mu způsobili zranění hlavy a poškodili zrak. Následně byl operován s želízky na rukou a řetězy na nohou. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil až natoli, že musel být přijat na koronární jednotce.

Avšak íránská vláda nemá problémy jen s dělníky. Na pedagogické univerzitě v Pardis Karaji asi 20 kilometrů na západ od Tehránu vyšlo protestovat až pět tisíc studentů, z velké části ženy. Vypukla zde studentská stávka, kdy většina zabránila menšině studentů-stávkokazů a profesorům ve vstupu do tříd a vyhlásila požadavky na radikální zlepšení mizerné úrovně zdejší kantýny, zvětšení počtu lůžek na koleji a ženy navíc zvláště zdůraznily odpor proti jejich šikanování a ponižování. Skoro 150 studentů se uchýlilo k hladovce a zopakovalo slogan dělníků z cukrovaru Haft Tapeh – raději zemřít ale ne více trpět! Vedoucí pracovník Univerzity, muláh Mabsharí, vyhlásil proti studentům džihád a kolem Univerzity se začaly shromažďovat zásahové jednotky. Na stranu stávkujících se naopak nadšeně a okamžitě připojily tisíce studentů z jiných vysokých škol.

V současnosti ohrožují Írán imperialistické velmoci. Ty často prezentují válku jako prostředek „osvobození“ utlačených mas Íránu od režimu muláhů. Ale jak je jasně vidět v Iráku, pět let po imperialistické invazi, a nebo v Afghánistánu sedm let po jeho „osvobození“, takováto válka může situaci dělníků, žen a mládeže pouze dramaticky zhoršit. Bombardovací kampaň nebo invaze jenom dále oddálí jejich sebeosvobození z područí diktátorské vlády a kapitalismu. Proto dělníci a studenti v Íránu i mezinárodně musí čelit této nové kampani přípravy války. V případě imperialistického útoku by íránští dělníci a studenti měli zkusit vytvořit dočasné spojenectví s režimem a jeho příznivci tak, aby mohli odrazit invazní vojska. I v tomto případě ale musí zůstat zcela politicky nezávislou silou, aby v pravý čas mohli přeměnit obrannou válku proti imperialismu na útočnou válku proti muláhům a samotnému kapitalistickému systému.

Íránští pracující a mládež se stejně jako jejich bratři a sestry v ostatních zemích Blízkého východu a světa stále více bouří proti globálnímu neoliberálnímu kurzu současného kapitalismu. Vládnoucí íránská teokracie, která je pevně spjata se zájmy vykořisťovatelů, kapitalistických bosů, byrokratů a reakce, sotva najde dostatek duchovní kořalky a řetězů, aby mohla spoutat a umlčet hrdinné hnutí íránských pracujících

• Plnou solidaritu s íránskými pracujícími v jejich boji za vyšší a pravidelně vyplácené mzdy!
• Proti krátkodobým „flexibilním“ pracovním smlouvám, proti šikaně muláhů a fízlů!
• Za právo na založení nezávislých, demokraticky a zdola kontrolovaných dělnických odborů na všech pracovištích!
• Za okamžité propuštění všech vězněných dělníků a odborářů!
• Za zřízení obranných hlídek proti stávkokazům a policii!
• Továrny nevyplácející mzdy dát pod dělnickou kontrolu, manažery propouštějící dělníky vyhnat! Rozjet výrobu pro potřeby hladovějících a chudých komunit.
• Plnou solidaritu s iráckými studenty bojujícími za lepší životní podmínky, proti šikaně a útlaku ze strany civilních i náboženských autorit!
• Ne imperialistické válce! Ne sankcím, které jen dopadají na chudé!
• Za socialistický Írán, který bude moci být centrem anti-imperialistického a antikapitalistického boje dělnických mas na Blízkém východě!

Prohlášení Koordinace REVOLUTION, 8. srpen 2008