Mezi 6. a 8. červnem se hlavy osmi nejmocnějších států sešly za ostnatými dráty a vysokým plotem na zatím posledním summitu států G8 v Heiligendammu poblíž německého města Rostoku. Náklady na zabezpečení summitu dosáhly 130 milionů Eur (přes 3,6 miliardy Kč), ale ani gigantické opevnění – dvanácti kilometrový plot, 16 000 policistů a 1000 vojáků – nemohlo G8 ochránit před masovými protesty. Demonstrací a blokád proti summitu se účastnilo desetitisíce aktivistů.

Demonstrace

Více než 80 tisíc lidí přišlo na demonstraci 2. června v Rostoku. Jde o největší demonstraci antikapitalis tického hnutí v Německu, jaká se kdy konala. Již celé týdny před tím probíhala nekonečná agitace proti „buřičům“: razie na levicové projekty a vyšetřování údajného „teroristického spolčování“ měly za úkol vytvořit příkopy mezi obyvatelstvem a odpůrci G8. Konec sobotní demonstrace se zdál jako ospravedlnění této agitace: v televizi běžely obrázky mladých lidí v černém, jak hází kameny a zapalují auta.

Masová demonstrace se ze zpráv médií doslova vypařila. Záhlaví reakčních novin „BILD“ následující den znělo „Chcete smrt?“. Vzápětí na to se reformističtí vůdci Attacu a Levicové strany distancovali od „násilností“, čímž opět dokázali svoji úctu k vládnoucí třídě. Petr Wahl z Attacu přirovnal levicovou mládež, která bránila demonstraci proti G8, k fašistům: „K násilnickým kriminálníkům musíme zaujmout podobně tvrdý postoj jako k neonacistům: nechceme, aby jste tu s námi byli.“

My z revoluční organizace mládeže REVO (součást iREVOLUTION) nepodporujeme taktiku černého bloku, která se ukázala nepříliš ohleduplná k dalším demonstrantům. Když jsme byli během jedné konfrontace s policií v předních řadách, kameny létaly ze zadních řad a řada jich padala i mezi nás. Nicméně není sporu, že násilí bylo iniciováno ze strany státu. Policie vědomě provokovala demonstraci a pak ji frontálně napadla.

Na demonstraci byli bezpochyby mladí lidé, kteří chtěli házet kameny za každou cenu, ačkoliv tento druh individuální bojovnosti ve skutečnosti nemusel pomoci bránit demonstraci před policejním násilím. To hrálo jen do karet médiím a vládní propagandě, jejichž policejní agenti v našich řadách dokumentovali právě takové obrázky. Ale tyto akce jsou vyjádřením ztráty perspektivy mládeže pro život v kapitalismu. Pokud nemáte tak či onak naději na dobrý život, pak si hledáte různé způsoby, jak vyjádřit svou frustraci ze systému.

Mnoho demonstrantů (zmínit je třeba různé turecké organizace, stalinisty a maoisty) bránilo demonstraci ukázkovým způsobem. Nikoliv izolovaným házením kamenů ale řetězy aktivistů, uzavřenými bloky a před sebou nesenými prapory. Z tohoto důvodu se staly zvláštním cílem státní represe a zatýkání. Celkově policie zatkla více než 1000 lidí a zavřela je do klecí tzv. „vězeňského sběrného střediska“. Policie a tisk „vypočítali“ až 500 zraněných policistů, 30 z nich vážně zraněných. Příští den vyšlo najevo, že číslo 500 zahrnuje policajty, zraněné jejich vlastním slzným plynem, zatímco počet vážně zraněných byl pustou invencí, neboť v nemocnici byli ošetřeni pouze dva policisté. Více než 1000 zraněných demonstrantů se utopilo ve víru mediálního hraní s čísly.

Blokády

Demonstrace byla jen startovním signálem týdne protestů. Okolo desetitisíce převážně mladých aktivistů se shromáždilo ve třech protestních táborech a během celého týdne organizovalo různé akce. 4.června proběhla desetitisícová demonstrace za práva uprchlíků, která byla navzdory svému zcela pokojnému charakteru čtyři hodiny blokována a nakonec rozpuštěna policií. Proběhly menší akce proti zbrojnímu průmyslu a jako připomínka 40. výročí okupace Palestiny po šestidenní válce.

V kempech neustále probíhaly diskuse, plánovací schůze a informační prezentace. Večer se odehrály koncerty: mezi bezpočtem soundsystémů byl např. trockistický rapper „Holger Bruner“, autonomní textaři pro housle a harmoniku, „Yok N´Hell“ a Antifa hip hop partička „Red Star Soundsystem“. Policie opakovaně ohrožovala kemp vrtulníky ve vzduchu a vodními děly poblíž brány, ale kemp čelně nenapadla.

Vrchol protestů přišel 6. června, kdy začaly blokády příjezdových cest do Heiligendammu. Aby se zabránilo příjezdu cca 3000 účastníků summitu a summit byl maximálně narušen, byly blokovány všechny cesty mezi letištěm a luxusním hotelem „Kempinski“ u Baltského moře. My z REVOLUTION jsme šli jako účastníci kampaně „Block G8“ dlouhou cestu přes pole, abychom si prorazili cestu do šestikilometrové „zakázané zóny“ kolem místa summitu a okupovali klíčové silnice. Organizátoři vyzvali k nenásilným masovým blokádám, nicméně na deset tisíc aktivistů muselo prorazit několikeré policejní řetězy a postavit se vodním dělům a slznému plynu. Odpůrci se museli zorganizovat v boji za své právo na protest proti policii a státním obstrukcím.

Po čtyřech hodinách „masového toulání“ severoněmeckou zemědělskou krajinou jsme dorazili na jednu z přístupových cest k městu Borgerende, jeden kilometr od Baltu a plotu, kde jsme začali náš protest v sedě. Navzdory mediální štvanici proti nám jsme se setkali se srdečnou solidaritou obyvatel města, kteří s námi diskutovali, přinesli nám vodu (když policie přerušila naše zásobování vodou) a druhý den nám dokonce přinesli čerstvý chleba a kávu.

Policie blokádu, která postupně vzrostla z 400 na 2000 účastníků, nerozprášila, ale obklíčila ji. Tak jsme během první noci museli přes mokrá pole pašovat pecny chleba a hrnce kaše, jelikož náklaďáku s „lidovou kuchyní“ nebylo umožněno projet. Blokáda trvala 44 hodin, téměř do konce summitu G8. Jiné blokády byly napdeny mnohem tvrději a znovu a znovu vyklízeny, ale také jim se po zemi podařilo úplně zablokovat účastníkům místo summitu. Na konec se hlavy států musely dopravit vrtulníkem, zatímco jejich služebníčci a novináři byli přepraveni loděmi německého námořnictva.

Koncept nenásilných masových blokád byl naprostým úspěchem. „Pět prstů“ s pěti bloky v různých barvách, ukázal důležitost plánování a organizace protestů. Nešlo o otázku nenásilí jako principu, ale spíše o jeho využití jako taktiky pro tuto konkrétní akci. Nenásilí není všelék, stejně jako jím není násilí. Trik spočívá v zhodnocení poměru sil v každé situaci a použití nezbytných prostředků k dosažení politického cíle a sebeobrany před násilím policie. K posunu rovnováhy sil v náš prospěch musíme pro příští protesty tohoto druhu pokračovat v budování revoluční levice, aby měla větší politickou základnu pro ofenzivní postup proti těmto summitům.

Odbory sice na demosntracích a blokádách vidět šlo, ale jejich mobilizace byla jen vlažná. Mobilizací uvnitř odborů je možné tlačit na vedení, aby vyzvalo miliony členů k účasti na akcích proti těmto schůzkám vládnoucí třídy. Jako pozitivní příklad lze zmínit mládež z odborů Verdi (zaměstnanci veřejného sektoru), kteří v průběhu summitu odmítli myšlenku „dobrých“ a „zlých“ demonstrantů a řekli: „Drzým útokům budeme čelit zvýšenou mobilizací. Vyzýváme všechny, aby se aktivně zúčastnili a šli protestovat do ulic Rostoku a jeho okolí!“

Summit a hnutí

Osm loutek, které vládnou světu v zájmu kapitálu, bylo v tisku většinou oslavováno jako zachránci planety: nakonec se přece rozhodli svolat „poradu“ o závazném snížení emisí, aby se zpomalilo globální oteplování. Po neúspěchu se splněním jejich loňských slibů ohledně malé almužny pro Afriku se znovu vydali cestou nového slibování!

Navzory všem pokusům mediálních korporací, Bona a Geldorfa, ukazovat tyto prázdné sliby jako nějakou naději, si stále více a více lidí uvědomuje, že globální kapitalismus ničí svět a lidi v něm žijící. Hlavy států osmi nejmocnějších zemí s tím nemohou nic udělat – ani kdyby snad chtěli – protože jejich práce, jejich role, je zvyšovat za každou cenu zisky kapitalistům.

Nová generace aktivistů vychází do ulic, znovu a znovu, bez jasné perspektivy ale plná nadšení. Ví, že pokud chtějí lepší svět, musí za něj bojovat. Protesty ukázaly, že toto antikapitalistické hnutí se stále vyvijí, dokonce i v Německu. Stát nás napadá, média odsuzují, samozvaní „vůdci“ našeho hnutí nás na každém kroku dezorganizují. V Rostoku tak Attac a jeho podržtaškové úmyslně zorganizovali ve stejnou dobu jako blokády tzv. „alternativní summit“. Na jejich nudné schůzování přišlo asi jen 1000 lidí, zatímco účast na blokádách ulic k místu summitu si vybralo na deset tisíc aktivistů!

Hnutí pokračuje, neboť kapitalistický systém zabijí desetitisíce lidí každý den. Ale k tomu, abychom se pohli kupředu, nemůžeme zůstat volným hnutím. Potřebujeme organizaci na světové úrovni, která by čelila koordinované síle kapitalistických států. Proto se náš projekt nezávislé revoluční organizace mládeže setkal na protestech proti G8 s velkým zájmem. Mladí aktivisté se musí organizovat sami, aby se nestali pěšáky byrokratů všech barev a odstínů.

Jedna věc je jasná: Pokud nechceme, aby naše hnutí zůstalo pod kontrolou Attacu či jiných reformistických organizací a stran, musí se antikapitalistická mládež bojující v ulicích pevně zorganizovat!

Wladek, Revo Berlin, a Susen, Revo Plauen, 13.června 2007