Jaký je význam referenda o ústavních reformách v Turecku?

Turecko zapadlo do bahna krize. Vládnoucí třída země se rozdělila: Kemalistická strana CHP, která má převahu v armádě a mezi státní byrokracií, bojuje proti konzervativní straně AKP, která kontroluje vládu a má většinu v parlamentu. CHP se sama vnímá jako ochránce principů Turecké republiky, založené v roce 1923 Mustafou Kemalem. Naopak AKP zastupuje rozvíjející se buržoasii, která chce moc státního aparátu omezit.

Tento konflikt je doprovázen spiknutími, procesy, mediálními kampaněmi a soupeřícími mobilizacemi mas. V neděli 12.září nechá AKP proběhnout referendum, které má posvětit reformu ústavy a „zdemokratizovat“ Turecko. CHP varuje před okamžitou „islamizací“. O co ale skutečně jde? Podívejme se krátce na tureckou historii.

Státní aparát je historickým otcem turecké buržoasie. Po první světové válce se na troskách Osmanského státu vydal mladoturecký režim na cestu vytvoření buržoasního národního státu. Klíčovým úkolem bylo vytvoření moderní ekonomiky v rukou tureckých vlastníků – šlo tedy o to vytvořit významnou tureckou třídu kapitalistů.

Potencionální konkurence byla smetena násilím: První úder dopadl na Armény, kteří se aktivně účastnili obchodu. Následovali etničtí Řekové a Asyřané. Nakonec došlo také k vnitřní kolonizaci severního Kurdistánu. Tamní přírodní zdroje byly důležité pro rozvoj tureckého kapitalismu. Kurdský národ byl krutě utlačován a využíván jako obrovská zásobárna levné pracovní síly.

Pod vládou silné ruky značně nezávislé turecké státní byrokracie byl možný i rozvoj tureckých kapitalistů jako třídy. Byrokracie bránila zájmy tureckého kapitálu proti rostoucí dělnické třídě cestou masové represe zahrnující několik krvavých převratů. Vojenský puč 12. září 1980 (jehož 30. výročí je nyní datem referenda) byl v prvé řadě namířen proti zesilujícímu dělnickému hnutí.

Avšak nyní se tento aparát stal sám překážkou pro aspirace značné části turecké buržoasie. Zejména mladá buržoasie z Anatólie chce omezit tento aparát, který operuje příliš samostatně a stojí přitom obrovské peníze. Na politické aréně je tato síla reprezentovaná AKP. AKP je postavena na „Islam Sentezi Turk“ (Turecko-islámská syntéza), tedy na reakčních ideologiích, jejichž vliv zesílil po puči v roce 1980. Není proto bez ironie, že dnešní obvinění vůči armádě se dotýkají zločinů, které byly provedeny rovněž v zájmu frakce AKP.

Vláda AKP napadla turecké pracující jak pomocí zákonů (např. o prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let) tak cestou masivní privatizace (např. ve státní tabákové společnosti TEKEL). Zesílila tak jen privatizační politiku, jež byla oficiální politikou každé vlády od vojenského puče v roce 1980.

Konstituční reforma AKP obsahuje ale i některá zlepšení v postavení utlačovaných (zejména omezení moci armády, která dosud fungovala jako nekontrolovatelný stát ve státě).

Státní zaměstnanci se mohou účastnit kolektivního vyjednávání, nicméně nemají právo na stávku. Stát zajišťuje určitá práva ženám a dětem. Má dojít k lepší ochraně osobních údajů. Cestování do zahraničí bude moci být omezeno pouze rozhodnutím soudu. Bude omezena moc vojenských soudů: civilisté jimi budou moci být souzeni pouze v případě války. Také důstojníci budou moci být souzeni občanskými soudy.

Tyto polovičaté reformy nemohou (a ani nemají) významně zlepšit postavení pracujících. Nenabízejí žádnou ochranu před útoky buržoasních politiků. Jediná alternativa spočívá v proletářské politice, tj. neustálém boji proti všem škrtům, privatizacím a zavírání podniků, a to zejména na pracovištích! Nezávislost na všech buržoasních silách, ať již na AKP nebo CHP, a spojení bojů a jejich aktivistů v Turecku i mezinárodně – taková je jediná cesta, kterou lze obejít budoucí bídu!

Ústavní reforma tedy v zásadě neznamená ani fatální hrozbu ani nějakou spásu. AKP a CHP jsou jako mor a cholera: obě zastupují zájmy tureckého kapitálu. Nicméně omezení represivního státního aparátu plánované v zájmu kapitálu nepředstavuje útok na naše zájmy. Z tohoto důvodu podporujeme v referendu kritické „Ano“. Bez ohledu na vítězství nebo porážku referenda ale naše vítězství závisí na naší schopnosti úspěšně bojovat proti veškeré buržoasii.

Dělnické hnutí

Referendum vyvolalo hodně debat o „demokratizaci“. Jedinou silou, která je ale schopna Turecko skutečně demokratizovat, je dělnická třída. Pokud překoná vlastní rozdělení mezi různé etnické skupiny, tak má šanci ubránit se útokům kapitálu, neboť hospodářství je doslova v jejích rukou.

V roce 2010 o sobě dala turecká dělnická třída vědět řadou bojovných stávek a demonstrací. Na 300 tisíc pracujících na náměstí Taksim v Istanbulu na 1. máje je známkou toho, že dělnické boje vytvořily nové uvědomění. Za to můžeme vděčit zejména boji v tabákové továrně TEKEL, který začal v prosinci 2009. Tento boj odhalil sílu i slabé stránky dělnického hnutí.

Tisíce pracujících v TEKELu protestovalo proti výluce provázející privatizaci společnosti a navzdory útokům policie a vládním hrozbám vydrželo 78 dní kempovat přímo v metropoli Ankaře. Dne 4. února došlo také ke generální stávce a ve stejnou dobu i k dalším bojům: mimo jiné v Marmaray, Cimen Tekstil, Kent Is a mezi hasiči.

Turecká levice má silnou stalinistickou tradici, a proto nemohla v těchto bojích hrát příliš chvalitebnou roli. Politicky bezmocná a překvapena odporem dělníků, většina levice ignorovala možnost ustavení shromáždění a dělnických stávkových výborů. Moc rozhodovat tak zůstala v rukou odborové byrokracie. Role této byrokracie byla sice znovu a znovu zpochybňována, ale toto zpochybňování nevedlo k jejímu poražení.

Požadavky vznášené levicí byly buď minimální nebo maximální. Pracující buď vyzývali k okamžitému ozbrojenému boji, nebo se deklarovali za druhořadé partnery v buržoasní anti-imperialistické frontě. Populární požadavek generální stávky sám o sobě nestačil. Bez zmobilizování dalších částí dělnictva se iniciativa za generální stávku ukázala jako bezzubá. Chyběl tlak zdola z odborů a stejně tak nebyly učiněny žádné vážné pokusy k sjednocení bojů mimo odbory.

V září rozhodl Ústavní soud o výsledku situace v TEKELu. Odborová byrokracie toho využila jako záminku k ukončení všech akcí a přijetí čistě právnické linie.

V nejbližší budoucnosti dojde v Turecku k mnoha dalším dělnickým bojům, jako třeba nadcházející stávce v UPS. Chybí tu ale revoluční strana, která by poskytla zkušenosti z jiných zemí a dob, jako třeba zkušenosti kolegů v Zanonu nebo Kraft Foods v Argentině, které by dělnickému hnutí v Turecku poskytly názorné příklady, jak úspěšně bojovat proti vládním útokům. Úspěšně bránit svoje zájmy dokáže pouze to dělnické hnutí, které je schopné učit se z živé skutečnosti.

Kam dál?

Situace kurdské populace, která je zvláště utlačovaná, je pro revoluci v Turecku naprosto zásadní. Kurdistán je tureckou kolonií, které v něm má přístup k levné pracovní síle, surovinám a regionům geopolitické důležitosti. V kurdském hnutí má nejsilnější pozici Strana míru a demokracie BDP a Kurdská strana pracujících PKK. V tomto hnutí jsou nicméně zastoupeny různé třídy, a ty jej také vedou různým směrem.

Dělníci a bezzemci jsou v Kurdistánu opravdu velmi silně utlačováni. Právě oni trpí tureckou koloniální válkou nejvíce. Naopak maloburžoasní vrstvy, které kurdské hnutí vedou, zažívají útlak prakticky výhradně v kulturní rovině. Vadí jim, že musí v tureckých městech zapírat svůj jazyk, historii a kulturu. Současná politika BDP a PKK tuto skutečnost jasně odráží.

Jejich pozice k vyřešení kurdského problému primárně na kulturní úrovni, bez potřeby zásadně zatočit s bídou širokých mas, je dokonce vedla k pozici obrany Turecka. Kurdský člen parlamentu, Hasip Kaplan, prohlásil v červenci 2010: „Pokud jsou v Turecku témata, o kterých netřeba diskutovat, pak mám na mysli jednotu a soudržnost této země.“

Kurdští dělníci jsou tou částí kurdského národa, pro níž je sjednocení s tureckou dělnickou třídou nejjednodušší. Při boji v TEKELu spolu bojovali dělníci různých národností vedle sebe – a právě v tu dobu přitom dosáhla nacionalistická protikurdská agitace téměř fašistických rozměrů. Významná část kurdských dělníků žije ve slumech západní Anatólie, což činí z jednoty tureckých a kurdských námezdních pracovníků věc bezprostředního politického významu.

Jaké existují cesty kupředu? Většina turecké levice usiluje o buržoasně-demokratickou revoluci. Ze svého národního pohledu věří, že Turecko není zralé pro proletářsko-socialistickou revoluci. Není tu ale žádné křídlo buržoasie, které by mělo vážný zájem na vyřešení demokratických otázek – natolik se bojí mobilizace mas, že dává raději přednost závislosti na přežilých strukturách.

Boj v TEKELu ukázal, že turecká dělnická třída může ve velmi krátkém čase vyvolat generální stávku a zásadně změnit politickou atmosféru. Pouze dělnická třída Turecka a Severního Kurdistánu je schopná rozejít se s imperialismem, feudálními strukturami a autokratickým státním aparátem. Dělníci ale nemohou oddělit buržoasně-demokratický program od socialistických úkolů. Turecko může být zásadně změněno pouze programem permanentní revoluce.

Pokud dělníci bojují společně, jsou nuceni podniknout akci proti nacionalistické agitaci. Revoluční organizace musí být aktivní mezi dělnickou třídou Turecka a bránit právo Kurdů na sebeurčení.

V tomto směru musí revoluční program pro Turecko zahrnovat přinejmenším následující přechodné požadavky:

• Proti všem privatizacím! Za okupaci a znárodnění všech podniků, hrozících výlukami a propouštěním, pod dělnickou kontrolou!
• Za program veřejných prací pod kontrolou dělnických organizací, který by skoncoval s nezaměstnaností a zaostalostí!
• Za bezpodmínečné právo na sebeurčení Kurdů! Za společnou revoluční organizaci dělníků všech národností!
• Za bezvýhradné zveřejnění všech vojenských zpráv! Za vyšetření tisíců vražd spáchaných státním aparátem multietnickými dělnickými a rolnickými soudy!
• Za volené stávkové výbory! Za hnutí třídního boje zdola v odborech, které by bojovalo proti zradám byrokracie!

Prohlášení RIO, září 2010