Přibližně 3.000 lidí se na začátku července zúčastnilo šestého Evropského sociálního fóra v tureckém Istanbulu.

V jeho rámci se konalo na 200 různých seminářů, nejčastěji o hospodářské krizi, neoliberálních reformách a odporu pracujících či protestech studentů, ale také o klimatických změnách, rasismu a fašismu nebo strategii levice pro 21.století.

Na letošním ESF se odrazily zkušenosti z některých důležitých dělnických bojů v Turecku – například stávky Tekel (zaměstnanci dokonce drželi protestní hladovku) nebo UPS (hromadný vyhazov 119 odborářů). Fórum bylo ale celkově dominováno nevýraznou politikou nevládních organizací na straně jedné a zatemněným maoismem (viz. nekritická podpora maoistické „revoluce“ v roce Nepálu) na straně druhé.

Na konci fóra zazněla shoda v připojení se k výzvě Evropské odborové konfederace za celoevropský den akcí plánovaný na 29.září 2010. ESF ale nedokázalo představit jakýkoliv druh akčního plánu pro koordinaci protestů a stávek proti dopadům krize v kontinentálním měřítku.

Toto ESF bylo výrazně nejmenší ze všech, přestože se konalo v jinak bojovném Turecku. Existují pro to tři důvody: jedním z nich je vliv otevřeného nepřátelství tureckého státu k jakýmkoliv levicovým akcím. Zatímco všechny předchozí ESF se konaly s finanční a organizační záštitou levicových starostů a za podpory radnic, městská správa Istanbulu již od počátku bránila v přípravách fóra a organizátoři tak měli značně ztíženou pozici.

Druhým důvodem je trvalý pokles zájmu o ESF. Ze 60.000 účastníků na prvním ESF v listopadu 2002 v italské Florencii poklesly počty přes 50.000 na druhém ESF v listopadu roku 2003 v Paříži až na 25.000 v říjnu 2004 v Londýně. Čtvrté ESF v květnu roku 2006 přineslo nárůst na 35.000 aktivistů, ale švédské Malmö v září 2008 kleslo na 8.000 a nynější ESF v Turecku až na pouhé 3.000 účastníků. Při tomto vývoji je na stole rovněž otázka, zda-li nebude letošní fórum vůbec tím posledním.

Když se sociální fóra rodila, byla zde široká očekávání, že by se mohla stát centrem pro koordinaci protestů napříč Evropou i na celém světě. První ESF vyzvalo k celosvětovému protestu proti válce v Iráku, které se v jeden den v různých městech světa zúčastnilo na dvacet milionů lidí. Nicméně struktury Evropského sociálního fóra (stejně jako Světového sociálního fóra) byly rychle ovládnuty byrokracií odborů a nevládních organizací, která trvala na tom, že na ESF nesmí padat žádná rozhodnutí. Toto nařízení bylo v praxi obcházeno konáním tzv. shromáždění sociálních hnutí, které se uskutečnilo vždy poslední den ESF a nebylo formálně součástí jeho programu. Nicméně toto shromáždění rozhodovalo konsensem a schvalovalo návrhy předem sestavené za zavřenými dveřmi nevolenými zástupci největších odborů a nevládek. Istanbulské ESF definitivně potvrdilo vymření veškerých nadějí na možnou změnu charakteru fór. Ta byla vždy důležitým prostorem pro setkávání aktivistů z celé Evropy a výměnu jejich zkušeností, ale nikdy se nestala nástrojem pro prosazování třídního boje.

Třetím důvodem mizivé účasti je rozhodnutí některých velkých organizací, jako je např. Socialist Workers Party z Británie, opustit ESF. Jejich Mezinárodní socialistická tendence (českou sekcí této organizace je Socialistická solidarity) neměla v Istanbulu ani symbolickou účast, protože ve stejném termínu pořádaly v Londýně své tradiční dny marxismu. Ironií osudu to byla právě SWP, která hrála v přípravách a strukturách ESF významnou roli (zejména na pro ně „domácího“ ESF v Londýně) a která důsledně zastávala názor tlačit ESF k apolitičnosti a nezávaznosti „výměnou“ za šíři hnutí. Poté, co sama přispěla k nasměrování kormidla proti útesům, opustila nyní loď.

Naše mezinárodní revoluční organizace RIO vyslala na istanbulské ESF delegaci slouženou z členů RIO z Německa, Švýcarska a České republiky. Mezi naše priority patřily diskuse s četnými kontakty z Turecka a distribuovaní našich základních materiálů v turečtině a angličtině. Svůj cíl jsme nakonec splnili na výbornou, protože nyní můžeme prohlásit, že RIO už zahrnuje i členy a sympatizanty v Turecku.

Na demonstraci v sobotu jsme improvizovaně vytvořili blok společně s tureckým Hnutím permanentní revoluce (SDH), OKDE z Řecka, SAV z Německa a s většinou české výpravy organizované Českým sociálním fórem. I přes určité rozdíly mezi těmito skupinami bylo naše skandování pozitivní příkladem internacionalismu, protože jsme střídaly slogany v angličtině, turečtině, řečtině, němčině a češtině (jejich výslovnost šla zahraničním účastníkům asi nejméně).

Vedle našeho oblíbeného “Tek Yol: Devrim!”, což je turecká obdoba anglického “One solution: Revolution!”, jsem skandovali např. hesla “The workers, united, will never be defeated!”, “Hoch die internationale Solidarität!” nebo “Önder Lenin, Trotsky! Hedef sovyetler!”.

Závěrečný den jsme strávili prohlídkou Istanbulu, města až neskutečně rozmanitého a krásného. Také jsme navštívili ruiny domu na ostrově Büyükada, kde ruský revolucionář Lev Trockij strávil čtyři roky v nuceném exilu poté, co byl v roce 1929 Stalinem vyhoštěn ze Sovětského svazu.

K naší účasti na 6.ESF je i bohatá fotodokumentace, českou galerii RIO naleznete na stránkách www.revo.rajce.net.