Jak by měli socialisté reagovat na výzvu Hugo Cháveze k vytvoření páté internacionály?

Na mezinárodním setkání levicových stran v Caracasu dne 21. listopadu 2009 vyzval venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frías k vytvoření páté internacionály. Jak by na tuto výzvu měli reagovat revoluční socialisté? Chceme využít příležitosti a přispět k diskusi o tom, jaký druh organizace je nezbytný k účinnému boji proti kapitalismu. Prvním krokem je podle nás analýza sociálních sil a politického programu obsažených v Chávezově výzvě.

Tato výzva byla podepsána politickými stranami celkem ze 40 zemí (1). Seznam obsahuje novější populistické formace z Latinské Ameriky (jako je Bolívijská MAS a samozřejmě venezuelská PSUV), ale i takzvané „komunistické” strany, které spravují kapitalistické ekonomiky (Čínská či Vietnamská komunistická strana), levicové reformistické strany (např. Die Linke z Německa, Rifondazione z Itálie nebo Japonská komunistická strana) a také starší populistické formace (např. FSLN z Nikaraguy a FMLN ze Salvadoru). Ale seznam podpory zahrnuje i strany, které jsou považovány za populistické už více než 50 let, jako je Justicialistická strana z Argentiny (tzv. „Perónisté“) nebo PRI z Mexika (která v zemi přes 70 let vládla!). V seznamu najdeme také národně-osvobozenecká hnutí, která se stala vládnoucími stranami svých států, včetně ZANU-PF ze Zimbabwe nebo Fatahu z Palestiny (v tomto případě tedy (skoro-státu). A v konečném výčtu najdeme i strany, které nemají v podstatě žádnou progresivní tradici, jako je např. liberální strana Hondurasu.

Výzva k nové internacionále je výrazem rozporuplné situaci ve světě na počátku nového desetiletí 21.století. Potýkáme se s hospodářskou krizí v celosvětovém měřítku. Největší kapitalistické státy kvůli tomu dokázaly do jisté míry spolupracovat (např. při summitech G20). Nicméně obyčejní pracující, kteří nesou největší zátěž krize, nemají žádnou mezinárodní koordinovanou odpověď.

Dělnická třída se musí organizovat i mezinárodně, chce-li účinně hájit své zájmy. Za posledních 150 let došlo k vytvoření čtyř takových struktur – dělnických internacionál (2).
– První internacionála (1864-1876) založila vůbec první politickou organizaci dělnického hnutí a podporovala např. Pařížskou komunu, než se stala obětí reakce a sektářských bojů.
– Druhá internacionála (1889-1914) vybudovala masovou stranu dělníků a odborářů, ale nakonec většina jejích národních stran podlehla nacionalistickým tlakům a začali podporovat “své” národní vlády v první světové válce.
– Třetí internacionála (1919-1933) se vynořila z popela té druhé, vytvořila zřetelné hranice mezi reformními a revolučními tendencemi a budováním strany na základě jasných anti-kapitalistických a anti-imperialistických programů.
– Čtvrtá internacionála (1938-1953) pokračovala v boji za celosvětovou revoluční stranu poté, co byla třetí internacionála podrobena kontrole stalinské byrokracie ze Sovětského svazu a začala spolupracovat s vládnoucími třídami v rámci “jednotných front”.

Každá z těchto internacionál představovala určitý vývoj v procesu celkového osvobození dělnické třídy. Každá z nich byla založena na myšlence, že pracující potřebují svůj vlastní program a organizaci, nezávislou na ostatních společenských třídách. Chávez však navrhuje vytvoření internacionály zahrnující i části kapitalistické třídy. Jeho vlastní strana, PSUV, je ostatně založena přesně a tomto druhu spojenectví mezi pracujícími a „Boliviariánskými“ kapitalisty (3). Nyní, tváří v tvář zvýšenému imperialistickému tlaku a lidové nespokojenosti, se pokouší o podobný více-třídní projekt i na mezinárodní úrovni. V tomto smyslu nás jeho návrh politicky vrací ještě před první internacionálu – v podstatě navrhuje jakousi nultou.

V loňském roce se mnoho proudů mezinárodní levice stalo zásadními kritiky Chávezovi zahraniční politiky – například jeho podporu Ahmadínežádova režimu v Íránu, Putinova režimu v Rusku, či „komunistické“ diktatury v Číně. Tato aliance není jen dílčím přehmatem, ale přímím vyjádření Chávezovi sociální základny. V levicových médiích se dostává jen málo prostoru tomu, jak neuvěřitelně represivní dokáže být venezuelská vláda proti nezávislému dělnickému hnutí (4).

I deset let poté, co Chávez převzal moc, zůstává Venezuela stále kapitalistickou zemí. Jeho vláda se těší podpoře chudých mas, ale také křídla venezuelské buržoazie, které chce rozbít staré oligarchické struktury předchozí ekonomiky a tlačí na průmyslový rozvoj (5). Tato „chávezovská“ část buržoazie mobilizuje dělníky a rolníky řečmi o socialismu, ale jejich pravým cílem je vytlačení historické dominance amerického imperialismu ze své země. Chávezova vláda balancuje mezi těmito protikladnými sociálními silami, které pojí do křehké aliance a zároveň chrání soukromé vlastnictví výrobních prostředků.

Chávezova „pátá internacionála“, pokud vůbec začne nějak reálně existovat, bude kombinovat řadu kapitalistických stran včetně vládních! Ve skutečnosti to při pohledu na seznam podporovatelů této internacionály zatím vypadá, že ji představuje hlavně tucet vlád. Samozřejmě že by také zahrnovala velký počet dělníků a rolníků, podobně jako dnes PSUV, zatímco zástupci vládnoucí kapitalistické třídy by byli početně zanedbatelní. V praxi mají vlastně i všechny otevřeně kapitalistické strany na světě většina členů „nekapitalistů“. Rozhodující pro třídní charakter strany ale není její sociální složení, nýbrž její program, její vedení a zájmy, které strana zastupuje.

Je prakticky nemožné změnit buržoazní strany (nebo buržoazní internacionály) na strany a internacionály pracujících – stejně jako buržoazní stát nemůže být změněn na socialistický jen projevy a deklaracemi. Na toto téma horečně argumentoval např. ruský revolucionář Lev Trockij ve svém projevu proti plánům transformovat v roce 1920 Čínskou multi-třídní národní stranu Kuomintang na stranu revoluční:

„Oni si představují, že pomocí běžných voleb na sjezdech Kuomintangu přejde moc sama z rukou buržoazie do rukou proletariátu. Lze si představit více dojemné a idealistické zbožňování „stranické demokracie“…v buržoazních stranách? Vskutku, armáda, byrokracie, tisk, kapitál, vše je v rukou buržoazie. Přesně proto, a právě proto, stojí v čele vládnoucí strany. Buržoasní vedení toleruje ve straně až devět desetin „levice“ (…) pouze tehdy, pokud si netroufají proti armádě, byrokracii, tisku nebo kapitálu. Těmito účinnými nástroji si buržoazní vedení uchovává v poddanosti nejen devět desetin svých „levicových“ členů strany, ale celé masy jako celek. V tomto bohužel poskytuje teorie třídních bloků, teorie že Kuomintang je stranou dělníků a rolníků, nejlepší možnou pomoc buržoazii. Když se buržoazie později dostane do konfliktu s nepřátelskými masy a postřelí je, v tomto střetu mezi oběma skutečnými silami buržoazie a proletariátu není slyšet oslavy oněch dřívějších devíti. Žalostná fikce údajné demokracie se vypaří bez stopy na krvavé reality třídního boje.“ (6)

Po těchto slovech obrovsky zamrzí, že se najdou i trockistické tendence naznačující, že by se Chávezova pátá internacionála mohla stát revolučním socialistickým nástrojem pro osvobození lidstva. S buržoazními státy stojícími za touto výzvou ale nelze zvítězit v boji proti systému, který zároveň sami spravují a brání.

Dělnická třída by měla bránit každé progresivní opatření populistických vlád proti imperialistickým tlakům, proti možným pučům nebo diplomatickým útokům. V tomto smyslu bojovali Hondurasané statečně proti Američany podporovanému převratu z loňského léta na obranu prezidenta, který byl zejména politický reprezentant vládnoucí třídy. Ale tento druh anti-imperialistické jednotné fronty musí být založen na úplné politické nezávislosti dělnické třídy. Buržoazní síly mohou být pouze dočasným spojencem, než začnou vždy opět hledat kompromisy s imperialismem.

To lze vidět i na příkladu různých latinskoamerických vlád (od Chávezovi Venezuely přes Lulu v Brazílii až po Kirchnerovou v Argentině), které sice slovně protestovaly proti převratu v Hondurasu, ale v praxi neměly vůli uspořádat masovou mobilizaci a přispět ke svržení nelegitimního pučistického režimu. Důvod je prostý: masová mobilizace obyčejných lidí by se mohla vymknout jejich kontrole, jít ve svých požadavcích nad rámec boje proti pučistům a ohrozit stability kapitalistických vlády v Latinské Americe obecně. V tomto případě nechyběla těmto „levicovým“ vládám nějaká internacionála, zde jim prostě chyběla politická vůle.

Na schůzi, kterou Chávez svolal na duben 2010 do Caracasu, by bylo možné vybudovat revoluční platformu bojující za nezávislou politiku dělnické třídy. Nicméně taková platforma může být úspěšná, jen pokud nebude mít falešné naděje v možnost jednoduché přeměny kapitalistických stran a států do socialistické podoby. Jedinou cestou k ukončení kapitalismu je revoluční přeměna vedená dělnickou třídu. A kvůli tomu potřebuje naše třída svou vlastní organizaci (internacionálu).

Naše odmítnutí Chávezovi „nulté internacionály“ nevychází z dogmatismus v názvech a tradicích. Nová internacionála musí být založena na tradicích toho nejlepšího ze čtyř předchozích a především pak na politické nezávislosti dělnické třídy. Dělnická třída potřebuje víc než jen mezinárodní strukturu bez ohledu na její třídní charakter a nebo její program. Pokud by vše potřebné mělo spočívat jen v libovolné internacionále samotné, pak by nám měla bohatě stačit Socialistická internacionála, pohrobek druhé internacionály. Ta stále existuje a má úředně dokonce milióny členů a desítky sociálně-demokratických buržoazních (a často vládních) stran po celém světě.

Chávez s odkazem na známou mexickou píseň řekl: „Pátý nemůže být špatný“ (7). Jako revoluční socialisté musíme jasně odvětit, že jeho pátá internacionála vytvořená jako aliance levicově-kapitalistických států a politických stran nemůže být pro mezinárodní dělnickou třídu dobrá!

prohlášení Mezinárodní revoluční organizace, leden 2010

Poznámky:
(1) Pro kompletní seznam navštivte: http://www.resumenlatinoamericano.org/index.php?option=com_content&task=view&id=1514&Itemid=6〈=es
(2) Je obtížné říci, kdy přesně jaká internacionála skončila. První byla rozpuštěna v roce 1876. Druhá se fakticky zhroutila s vypuknutím první světové války v roce 1914, ale oficiálně existuje dodnes jako Socialistická (sociálně-demokratická) internacionála. Třetí byla rozpuštěna Stalinem v roce 1943, ale její kapitulace před vzestupem fašismu v Německu znamenala, že už od roku 1933 rozhodně neměla revoluční potenciál. Ze čtvrté internacionály působí mnoho částí dodnes. První velký rozkol byl v roce 1953, ale už v roce 1949 se Internacionála vzdala marxismu, aby se přizpůsobila představám specifického jugoslávského stalinismu Tita.
(3) Pro hlubší analýzu PSUV vyhledejte např. naši brožurku: http://www.revolution.de.com/themen/venezuela/psuv-en.html
(4) Jako příklady lze uvést protesty zaměstnanců v SIDORu a Sanitarios de Maracay, které byly násilně napadány policií, nebo stávku zaměstnanců caracaského dopravního podniku, která byla ostře slovně napadena Chávezem osobně.
(5) Viz rozhovor s vůdcem venezuelským kapitalistů Alejandro Miguelem: http://www.permanentrevolution.net/?view=entry&entry=2042
(6) Lev Trockij: Třetí Internacionála po Leninovi, kapitola 10: http://www.marxists.org/archive/trotsky/1928/3rd/ti10.htm
(7) „No hay quinto malo“ – v překladu „Pátý nemůže být špatný“. Paradoxní na této citaci je fakt, že z kontextu celé písně jasně vyplývá, že pátý špatný nakonec je.