17. listopadu demonstrovalo v rámci celonárodní „stávky ve vzdělávání více než 80 tisíc školních a univerzitních studentů v 60 německých městech. Největší demonstrace se na Mezinárodní den studentů konaly v Berlíně (12 tisíc), Mnichově a Wiesbadenu (po 10 tisíci). Současná stávka ve vzdělávání byla menší, než stávka v červnu tohoto roku, kdy vyšlo do ulic přes čtvrt milionu lidí – ale důvodem byla především krátší doba mobilizace. Během dvou týdnů předcházejících stávce došlo k okupaci na asi padesáti univerzitách. Během týdne pak navíc došlo k okupacím na prvních dvou středních školách – v Dusseldorfu a v Berlíně-Neukollnu.

Červnové protesty, kdy docházelo také k symbolickému obsazení bank, poprvé vtáhly desetitisíce lidí do boje za svá práva. Na univerzitách je přímo pozoruhodné, že mnoho účastníků okupace jsou prváci (v prvním semestru), kteří se červnových protestů účastnili jako studenti středních škol. Právě tato zkušenost jim dodala sebevědomí protestovat proti špatným podmínkám již v prvních týdench jejich univerzitního studia. Prázdné sliby politiků učiněné po poslední stávce mnoha studentům jasně ukázaly, že k boji za své požadavky je zapotřebí radikálnějších akcí, jako jsou okupace a blokády. Politikové dnes s okupacemi projevují sympatie, ačkoliv je ještě před rokem označovali za „věc minulosti“. Okupace se navzory nižšímu počtu účastníků ukázaly být politicky účinnější zbraní než samotné demonstrace.

V mnoha městech se stávky spolu se studenty účastnili i zaměstnanci škol a univerzit. Ve Wiesbadenu se například k studentům připojili stávkující hesenští učitelé. V Berlíně se k demonstraci připojilo asi 70 pracovníků ze studentských odborů (kteří na univeritách řídí kavárny a centra denní péče). Uskutečnili svoji první „výstražnou stávku“ za nárůst mezd a ukončení zaměstávání v nejistých a špatných podmínkách. Na demonstraci přišli také pracovníci úklidu, kteří sami stávkovali před dvěma týdny, kdy jim zase přispěchali na pomoc studenti. Elke, která pracuje jako uklízečka, na demonstraci řekla: „Hodně studentů demonstrovalo s námi. Proto mně bylo jasné, že dnes musím přijít zase sem.“

Studenti na několika univerzitách již byli násilím vytlačeni policií a během stávky také v řadě měst probíhalo zatýkání. Celkově se však zástupci vládnoucí třídy snaží protesty spíše kooptovat než potlačit. Například ministryně vzdělávání Annette Schvanová vyzvala ministry vzdělávání na provinční úrovni k urychlenému přijetí „oprav“ posledních univerzitních reforem – jakoby snad studenti protestovali za urychlené uvádění vládní politiky do praxe! Jak ale na demonstraci řekl zástupce Svobodné univerzity v Berlíně: „Jen pro případ nedorozumění Vás paní Schvanová ujišťuji – nechceme žádné vaše „opravy“, ale konec neoliberální politiky ve vzdělávání!“

Boloňský proces, který začal před deseti lety (údajně z důvodu standardizace evropských univerzit), vede k rigidním osnovám a zvyšujícímu se tlaku vůči studentům. Ve skutečnosti tu nikdy o nějakou mezievropskou výměnu ani nešlo, což se ukazuje na neustálém poklesu výměnných semestrů, ale v pozadí stála snaha vzdělávání zlevnit a více jej nasměrovat k potřebám trhu. Požadavky okupujících, vesměs zformulované po několikadenních, složitých diskuzích, odmítly větší třídy, přemrštěný tlak na výkonnost a absenci či redukci demokratického spoluřízení univerzit.

Poměrně málo požadavků se nicméně věnovalo roli vzdělávání ve společnosti. Univerzitní studenti, kteří i navzdory zhoršujícím se podmínkám v posledních letech zůstávají relativně privilegovanou menšinou, vesměs protestují za lepší podmínky pro sebe samé. Jen málo z nich stojí za většinou, která především kvůli tzv. třístupňovému školskému systému v Německu, diskrimujícím skrze sociální selekci žáky z chudých rodin, nemá prakticky žádnou šanci se na univerzitu ani dostat. Tato skutečnost se odrazila např. na berlínské tiskové konferenci.

Na tiskové konferenci ráno před demonstrací mluvilo 15 (!) zástupců z půl tuctu berlínských univerzit, odborů ver.di (zaměstnanci veřejného sektoru) a stavebních odborů z IG BAU. Studenti si stěžovali na „zeškolnění“ univerzitních studií, ponechávající studentům méně možností a méně času pro sociální aktivity (Německý univerzitní systém byl „před Boloňou“ založen na větším prostoru pro studenty při volbě, co studovat, což nyní ustupuje). Povzbuzující byly zprávy z Beuthu, berlínské technické vysoké školy, které mluvily o novém hnutí na této škole: „Ve vzdělávací stávce minulý rok nám bylo asi 15, zatímco studentského shromáždění, které rozhodlo o okupaci posluchárny, se zúčastnilo kolem tří set lidí“, řekla Nena z Beutské školy.

Nicméně o sociální selekci v německém vzdělávacím systému se zmínil jenom jediný z těchto 15 řečníků. Lars Dieckmann ze stavebních a úklidových odborů IG BAU vyjádřil v zastoupení zaměstnanců úklidu, kteří stávkovali před 14 dny, se vzdělávací stávkou solidaritu. Dieckmann vysvětlil, že uklízeči a uklízečky mají na protestech ve vzdělávání přímý i nepřímý zájem: „přímý proto, že škrty ve vzdělávání znamenají také nižší mzdy pro zaměstnance, a nepřímý proto, že německý vzdělávací systém je jeden z nejselektiv­nějších mezi vyspělými zeměmi. Myslím, že také uklízeči mají právo poslat své děti studovat na univerzitu“, řekl Dieckmann.

Třístupňový školní systém fakticky znamená, že pouze asi 15% studentů univerzit pochází z dělnických rodin – tedy že děti pracujících fakticky nemají právo chodit na univerzity. V žádné vyspělé zemi nezávisí něčí míra dosaženého vzdělání tolik na jeho sociálním původu, jako v Německu. Proto je pro pro další rozmach protestů ve vzdělávání zásadní, aby se studenti stali i bojovníky za práva dalších, méně privilegovaných skupin. Jenom tak bude možné vytvořit skutečnou jednotu jdoucí za vzájemné vyjádření solidarity mezi odborovými a studentskými shromážděními.

Okupace, ač samy o sobě určitě důležité, nemohou dosáhnout skutečné změny. K tomu je třeba hnutí, které bude schopné ochromit celou společnost – potřebujeme stávku všech lidí ohrožených sociálními škrty. Transparent v čele berlínské demonstrace přišel s heslem: „Stávka ve vzdělávání, stávka v kavárnách, za generální stávku!“. Ale tento transparent se během příprav demonstrace ukázal jako kontroverzní.

Mezi studenty stále neexistuje širší uvědomění o potřebě spojit se s lidmi mimo univerzity. Aby ale protesty skončily úspěšně – a to ukazují všechny úspěšné protesty ve vzdělávání v posledních letech na mezinárodní úrovni, např. ve Francii nebo v Chile – musí se studenti na politické i praktické úrovni obrátit k pracujícím.

Wladek, REVO Berlín