Zlomí nová bolivijská ústava vládu imperialismu a skoncuje s chudobou?

V „Quantum of Solace“, novém filmu s Jamesem Bondem, se zločinec snaží svrhnout s pomocí bývalého vojenského diktátora a CIA bolivijskou vládu. Jeho plánem je získat veškerou vodu v zemi pod svoji kontrolu a pak ji prodávat zpět Bolivijcům za vysoké ceny. Něco takového se skutečně v Bolívii stalo: ve městě Cochabamba chtěla nadnárodní společnost v roce 2001 privatizovat vodní systém. Tento plán byl ale zastaven nikoliv Jamesem Bondem ale masovými protesty, které vedl tehdejší vůdce odborů Evo Morales.

„Nejsociálnější ústava“

Začátkem roku 2006 se Morales stal prezidentem Bolívie – prvním prezidentem domorodého původu v historii andské země. Od okamžiku své inaugurace se jeho ústředním projektem stalo přijetí nové ústavy. Proto bylo svoláno ústavodárné shromáždění a následně vypsáno referendum. Od 25. ledna má Bolívie novou „Politickou ústavu státu“, která zakazuje privatizaci přírodních zdrojů jako je voda, ať už zločinci z Jamese Bonda nebo nadnárodními korporacemi.

Proti opozici pravice, rasistické opozici z východu země a také proti katolické církvi („Volte Boha! Volte Ne!“) získal návrh ústavy 60% kladných hlasů. Morales vyzdvihoval „nejsociálnější ústavu světa“, neboť zajišťuje práva na vzdělání a zdravotní péči. Co je ještě důležitější, uznává práva domorodých obyvatel Bolívie (těch, co mají své kořeny i předkolumbovských obyvatel Ameriky), kteří tvoří většinu obyvatel země, ale po staletí byli vystaveni útlaku (ještě před 60 lety nemohli ani volit!) Podle nové ústavy mohou domorodí obyvatelé používat své vlastní jazyky, které byly postaveny na roveň španělštině, a mohou řídit své vlastní komunity. Pěstování koky, které hraje důležitou roli v domorodé kultuře, ale které chtěla americká vláda v rámci „války proti drogám“ zlikvidovat, požívá zvláštní ochrany.

Avšak tato „nejsociálnější ústava světa“ garantuje právo na soukromé vlastnictví a tedy i právo na vykořisťování. A samozřejmě „právo na práci“ není bolivijskému dělníkovi, který ztratil během hospodářské krize obživu, co k čemu. Ústava představuje řadu kompromisů mezi Moralesovou vládou a kapitalistickou třídou, jejichž náklady leží pouze na vykořisťovaných dělnících Bolívie. Proto vůdci pravicové opozice prohlásili, že nejsou novou ústavou nadšeni, ale že s ní mohou žít.

Otázka půdy

V Bolívii, po Haiti druhé nejchudší zemi západní polokoule, žije mnoho lidí ze zemědělství. Jako ve většině latinskoamerických zemí je i zde hlavním problémem latifundie (velké pozemkové vlastnictví) – pár bohatých rodin vlastní každá několik set tisíc hektarů půdy. Jedna rodina tak třeba vlastní území téměř o velikosti poloviny kraje Vysočina! Zrušení velkého pozemkového vlastnictví a rozdělení půdy chudým farmářům by mělo být ústředním úkolem jakéhokoliv „znovuzaložení země“, jakékoliv „dekolonizace“. V první verzi ústavy také skutečně byl paragraf, který vyhlašoval horní limit pro vlastnictví půdy. Stejně tak v rámci referenda o ústavě proběhlo oddělené hlasování o tom, zda horní limit má činit 5000 nebo 10000 hektarů. Výsledek, kdy nižší limit získal přes 80% hlasů, jasně ukazuje touhu obyvatel po pozemkové reformě.

Po násilných protestech opozice v září 2008 (podporovaných americkou ambasádou), které kulminovaly masakrem 30 chudých rolníků. Poté, co opozice šla na barikády, aby bránila svá privilegia, přistoupila vláda na kompromis. Jedním z kompromisů je, že limit na vlastnictví půdy pozbývá svoji zpětnou působnost. To znamená, že ti, kdo vlastní několik set tisíc hektarů půdy, si ji mohou ponechat! V každém případě není pro bohatou rodinu obtížné rozdělit půdu právně mezi různé členy rodiny tak, že zůstanou pod právně stanoveným limitem a stále mohou vlastnit obrovské pruhy pozemků.

Za andský socialismus!

Evo Morales je v tisku označován jako „socialista“. Jeho cílem ale nikdy nebylo zavést v Bolívii socialismus; strategickým cílem Moralesova kabinetu byl tzv. „andský kapitalismus“ – vágní koncept regulovaného kapitalismu s řadou sociálních programů a zvláštními právy pro domorodé obyvatele. Ačkoliv demokratické reformy posledních let v boji proti diskriminaci a korupci je možné plně podpořit, nelze od nich čekat zmírnění chudoby mas. Pro jednotlivé domorodce, jako je Morales sám a další členové jeho strany, se nyní otevřeli nové možnosti růstu. Velká většina ale je a zůstává chudá.

Prohlubující se hospodářská krize zasáhla Bolívii obzvláště tvrdě. Průmysl, takřka úplně orientovaný na vývoz do USA, trpí poklesem poptávky, a těžba přírodního plynu, Morálesem znárodněná, zase upadá vlivem nízkých cen. Zatímco dělníci musí přijmout nižší mzdy, nebo jsou vyhazováni na ulici, hlásá Morales spolupráci všech Bolivijců, chudých i bohatých. Stávky mohou pouze rozbít tento „třídní mír“…

Bolivijské dělnické hnutí má bojovnou, revoluční tradici: V roce 1952 se prakticky dostalo k moci v zemi. To samé se opakovalo v roce 1971. V roce 2003 proběhlo povstání, které svrhlo neoliberální vládu. V roce 2005 proběhlo další. Tyto zkušenosti ukazují, jak by se situace mohla vyvíjet odlišně. Bojovné odbory, jako jsou ty hornické, mohou přijít s vlastním programem a vlastními body, jak zatočit s krizí. „Socialismus pro 21. století“, založený na soukromém vlastnictví, nenabízí – jak ukazují příklady Venezuely, Ekvádoru, Paraguaje a Bolívie – chudým masám řešení. Tím řešením může být pouze revoluční socialismus, který vyvlastní kapitalisty a dá řízení hospodářství do ruky přímo dělnické třídě.

Wladek, REVO Berlín