Kam kráčí Kuba 50 let po revoluci?

Před padesáti lety, v noci před 1.lednem roku 1959, ze země uprchl kubánský diktátor Fulgencio Batista. Následující den ráno vstoupila vojska rebelů, vedená mladým právníkem Fidelem Castrem, do města Santiago de Cuba na jihu ostrova. Kubánská revoluce ale nebyla jen práce tisícovek partyzánů. Důležitou roli v tlaku na rezignaci diktátora hráli také studenti, kteří na protest proti Batistovi uzavřeli univerzity, nebo dělnické hnutí, které zorganizováním masových generálních stávek ochromovalo kapitalisty, hlavní spojence proamerické vlády.

Obsazení Santiaga potvrdilo vítězství revoluce, která ale nebyla socialistická. Castro sám prohlásil: „Kubánská revoluce není rudá, ale olivově zelená,“ což byla barva guerillových vojenských uniforem. Ale Spojené státy nehodlaly toleroval ve své polokolonii nezávislý režim, i když nebyl socialistický. Proti Castrově vládě zavedly ihned sankce, které ho donutily uchýlit se ke spolupráci se Sovětským svazem.

Dne 16.dubna 1961, více než dva roky po obsazení Santiaga, Castro prohlásil, že kubánská revoluce byla socialistická. Domácí i zahraniční kapitalisté byli vyvlastněni a byla zavedena plánovaná ekonomika. Bohužel tato ekonomika nebyla spravována masami organizovanými do rad a výborů, ale samozvaným předvojem, stranou a vládou byrokracie.

Od té doby není kubánské hospodářství přímo podřízené kapitalistickému trhu a jeho omezením. Kubánci získali práva a možnosti, které ostatním obyvatelům Latinské Ameriky museli v té době připadat jako sen. Kvalitní zdravotní péče je dostupná všem, díky čemuž se délka života prodloužila na 78 let (podle nejnovějších údajů OSN tak má Kuba dokonce lepší výsledky než například Česká republika). Úmrtnost novorozenců je nižší než v USA. Díky vzdělávacím programům rapidně stoupla gramotnost obyvatel až k dnešní téměř 100% míře. Žádný kubánský voják neokupuje cizí zemi, místo toho tisíce kubánských doktorů pomáhají zlepšovat zdravotní péči ve Venezuele nebo v Bolívii, kde rovněž probíhají pod vedením Kubánců velké vzdělávací programy na vymýcení negramotnosti.

Přes to všechno je dnes pro kubánskou ekonomiku charakteristická neefektivnost a všudypřítomná korupce. Byrokraté, kteří kormidlují hospodářství, nejsou schopní zaměřit jej lépe na uspokojování potřeb lidí nebo efektivně využívat jejich zkušeností. Toho by byla schopna jen demokraticky plánovaná ekonomika.

Socialismus?

Obzvláště po rezignaci Fidela Castra v loňském roce, když se úřadu oficiálně ujal jeho mladší bratr Raul, vyvstala otázka, kam kráčí Kuba 50 let po revoluci. V podstatě existují tři hlavní perspektivy:

1, Kubánská elita, vyvlastněná po roce 1959, která dnes žije na Floridě, zejména v Miami, by ráda s pomocí americké vlády svrhla současný režim a nastolila vládu servilní k politice USA a znovuzavedení kapitalismu. Kuba by se stala zemí s nízkonákladovou pracovní silou, byly by zde odbourány sociální vymoženosti a země by se tak přiblížila svým sousedům v Karibské oblasti.

2, Část byrokracie, která dominuje Kubě už od revoluce před 50ti lety, by ve své nadvládě ráda pokračovala a uplatňovala model, kdy by se ekonomika pomalu krok za krokem transformovala do tržní podoby a to pod vedením Komunistické strany. Tato „Čínská cesta“ je prosazována hlavně kruhy z kubánské armády, které chtějí do domácích podniků připouštět zahraniční kapitál.

3, Bojovná část kubánské dělnické třídy, která nyní čelí politickým represím, si přeje bojovat za demokratizaci země. Kubánská byrokraticky ovládaná ekonomika by byla nahrazena systémem demokratických rad, což by snížilo korupci a zastavilo plíživé zavádění kapitalismu.

Jiný druh revoluce?

Kubánská vláda si získala obrovskou popularitu, protože narozdíl od mnohých jiných latinskoamerických zemích jednoduše nepapouškovala příkazy z Washingtonu. Ale její systém je vnitřně nestabilní a dříve nebo později musí ustoupit buď „normálnímu“ kapitalismu nebo demokratizovanému socialismu. A pokud mají být uchována práva řadových Kubánců, musí být zvolena druhá možnost.

Socialistický systém musí být mezinárodní. Ostrov s jedenácti miliony obyvatel, nerozvinutým průmyslem a ohrožovaný americkým imperialismem nemůže vybudovat socialistický systém sám od sebe. Politická revoluce proti kubánské byrokracii musí být součástí revoluce v celém latinskoamerickém světě. V minulých letech jsme byli svědky revolt v Argentině, Bolívii, Venezuele a mnoha dalších zemích. Ty dokázaly, že nejen Kuba může mít prospěch z odklonu od tržní kapitalistické ekonomiky.

Taková revoluce proti vládnoucí byrokracii nutně neznamená, že všichni členové Komunistické strany budou vyštváni z úřadů. Bez pochyby jsou mezi nimi mnozí, kteří jsou oddáni myšlenkám socialismu více než současnému režimu. Ale znamená to, že byrokratická kasta, která získala například díky turistickému průmyslu rozsáhlá privilegia (vlastní mobilní telefony, DVD přehrávače, lepší potraviny) bude odstraněna a nahrazena dělnickými radami.

V tomto smyslu bráníme výdobytky kubánské revoluce proti útokům zvenčí, zejména ze Spojených tátů, ale také z Mexika nebo Evropské unie. Ale také hájíme plánovanou ekonomiku proti těm částem byrokracie (například kastě nejvyšších úředníků), která dává přednost rušit ji a přenášet si privilegia do znovuzaváděného kapitalistického systému. Solidarita s kubánskou revolucí také znamená podporu nezávislého dělnického hnutí, které musí současný systém významně změnit.

Wladek, Revo Berlín