10.prosince 2006 zemřel bývalý chilský diktátor, Augusto Pinochet. V roce 1973 se chopil moci, když armáda zorganizovala krvavý puč proti demokraticky zvolenému levicově reformnímu presidentovi za Lidovou jednotu, Salvadoru Allendemu. Za Pinochetovy vlády bylo zavražděno či mučeno tisíce lidí, miliony dalších pak na své kůži zažily propad mezd, drastický růst nezaměstnanosti, zhroucení sociálního systému, zdravotnictví a školství, šíření infekčních nemocí a podvýživy. Tolik snad na úvod k tomuto „obránci Chile před komunismem“, jak jej tituluje konzervativní a fašistická pravice.

Augusto Pinochet Ugarte se narodil 25.11.1915 v Chile, v rodině francouzského emigranta z Bretaně. Dle přání matky se vydal na vojenskou kariéru, v 18 letech vstoupil do Escuela Militar, kterou v roce 1937 absolvoval s hodností podporučíka. Vyučoval na několika vojenských školách v Chile, velel vojenským osádkám chilské armády (v letech 1953–55 působil v hodnosti majora v přístavu Arica poblíž hranic s Peru) a v roce 1968 se stává brigádním generálem. V srpnu roku 1973 pověřil chilský „socialistický“ prezident Allende Pinocheta vrchním velením ozbrojených sil. Za pouhých 19 dní po jeho jmenování provádí armáda proti prezidentovi Allendemu puč. Pučistické síly mají podporu všech vysoce postavených vojenských velitelů (letectva, námořnictva a armády), velení policie, velkokapitálu, statkářů, části střední třídy a církve.

11.září 1973 obklíčily pučistické jednotky prezidentský palác a Allende dostal ultimátum – buď se vzdá a Pinochet mu dovolí odejít na Kubu (ve skutečnosti ale Pinochet plánoval zavraždění Allendeho tak jako tak), nebo zůstane v paláci s tím, že pravděpodobně zemře. Allende se rozhodl zůstat v prezidentském paláci a s malým oddílem vládě loajálních vojáků se jej snažil bránit proti obrovské vojenské přesile. Za pár hodin byl palác rozstřílen na kusy dělostřelectvem a rozbombardován z Howkerů a Allende zemřel spolu s ostatními vojáky při jeho obraně.

Ihned po provedení puče se vlády chopila čtyřčlenná vojenská junta složená ze zástupců armády (Pinochet), letectva (Gustavo Leigh), námořnictva (José Merino) a uniformované policie (César Mendoza). 13.září vyhlašuje junta výjimečný stav, rozpouští parlament, zakazuje všechny politické strany, odbory a pronásleduje všechny opozičníky: socialisty, členy Komunistické strany, sociální demokraty, ale brzy i křesťansko-demokratické opozičníky (Křesťansko demokratická strana byla jedna z těch co zprvu podporovali Allendeho vládu lidové fronty, avšak později přešla na stranu Pinocheta, aby jej nakonec slovy odsoudila a zaujala vůči němu „loajálně kritickou opozici“). Dělnické čtvrtě Santiaga jsou zmítány policejními raziemi a domovní prohlídky jsou na denním pořádku.

Pinochet zřizuje 6 hlavních koncentračních táborů (mezi nimi je i chilský Národní stadion kam bylo umístěno 40 tisíc vězňů). Vězni, mezi nimi i řada cizinců, byli dlouho mučeni a „vyslýcháni“ hlavně armádními důstojníky na různých velitelstvích. Za Pinochetovy diktatury bylo popraveno nebo „zmizelo“ 3000 lidí (neoficiální čísla mluví až o 15 000), mučeno 30 000 lidí a desetitisíce zatčeny či donuceny k odchodu ze země. Po zničení dělnického hnutí a politické opozice pak Pinochet provádí masivní sociální škrty (např. výdaje na zdravotnictví klesly v letech 1973–1988 o plných 60%), privatizace a neoliberální reformy, které zbídačí většinu obyvatel a i přes malé období hospodářského rozkvětu v letech 1984–88 (v letech 1982–83 nicméně HDP naopak klesl o 19%) se Chile nakonec pod jeho vedením dostane do ekonomické krize. V roce 1990 se Pinochet pod tlakem vzdává presidentství, ponechává si však významnou funkci velitele ozbrojených sil a také funkci doživotního senátora.

Jaké vlastně byly důvody Pinochetova puče proti Allendemu? Salvador Allende, když byl v roce 1970 zvolen prezidentem, zahájil reformy (bohužel právě jen reformy) ve prospěch nemajetných – dělníků, rolníků, horníků a chudiny, na úkor domácích, amerických a evropských velkokapitalistů. Několikrát zvýšil mzdy při zmrazení cen základních životních potřeb. Bez náhrady kompletně znárodnil výnosné měděné doly amerických společností Anaconda a Kennecott (51% těchto společností nicméně znárodnila již předchozí vláda, Allende znárodnil pouze zbývajících 49%), telekomunikace (ITT), chemičky (Dow chemical), další podniky nadnárodních koncernů a většinu dalších těžařských společností a bank. Stejně tak pokračoval v pozemkové reformě, která se dotkla zájmů velkostatkářů. Tyto reformy vzbudily pochopitelnou nelibost kapitálu, pozemkových vlastníků a struktur, které jim sloužily – velení armády, policie a zprvu i církve. Kapitalisté na ně reagovali systematickou dezorganizací výroby, finančními machinacemi poškozujícími stát a stále častěji i otevřeným terorem ultrapravicových skupin jako byla např. Patria y Libertad (Vlast a svoboda). Reformy se samozřejmě velmi nelibě nesly v kruzích amerických a dalších nadnárodních společností a když se navíc začal Allendeho režim diplomaticky sbližoval s Castrovou Kubou, bylo ve Washingtonu rozhodnuto: Allende musí pryč!

Dnes je již všeobecně známo, že Augusto Pinochet a jeho vojáci, kteří zavedli vojensko-fašistickou diktaturu, dostávali podporu, zbraně a munici od největší světové „demokracie“ – USA. CIA se dlouhodobě podílela na destabilizaci Allendeho vlády a aranžování nepokojů a sabotáží v Chile. Americký velvyslanec v Chile, Edward Korry, se dožadoval ještě ostřejších opatření: „Chile pod Allendem nesmí dosáhnout ani matice ani šroubečku. Pokud přijde Allende k moci musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom odsoudili Chile a všechny Chilany k maximálnímu nedostatku a chudobě“. Před samotnou volbou prezidenta chilským kongresem v roce 1970 zahájila CIA masivní zastrašovací kampaň o „sovětské hrozbě pro Chile“, během níž vydala 726 článků, rozhlasových relací a brožur namířených proti Allendemu (hlavním nástrojem propagandy CIA byly vlivné pravicové noviny El Mercurio vlastněné americkým telekomunikačním gigantem ITT). V letech 1970–73 vynaložila CIA na proti-Allendenovské aktivity 8 milionů dolarů – z toho 3 miliony v roce 1972 – a rovněž se podílela na zavraždění tehdejšího velitele chilské armády René Schneidera, který byl tvrdým odpůrcem plánovaného puče proti Allendemu. Po provedení puče v roce 1973 pak CIA navázala úzkou spolupráci s armádními i policejními silami Pinochetova režimu, zejména s chilskou tajnou policií DINA, jejíž šéf, Manuel Contreas, byl v letech 1975–79 zároveň placeným agentem CIA.

Je pravděpodobné, že i bez pomoci amerického imperialismu by Pinochet puč provedl a zvítězil. Do rukou mu hrála Allendeho naivní víra, že třídní boj je koncentrován na půdu parlamentu a pravice neopustí prostor vymezený ústavou a právem. Allende prostě nepochopil a jako hluboce reformismu oddaný parlamentářský politik ani pochopit nemohl, že v kapitalismu se nachází skutečné centrum moci mimo parlamentní žvanírnu a že v revolučních situacích si kapitál dělá ze všech právních norem a vznešených ústav leda tak hadr na leštění holínek generálů.

Jeho sociální reformy se proto neopíraly o bojové orgány pracujících – dělnické rady, chudinské výbory či jiné organizace zastřešující dělnické, hornické a rolnické komunity. Allende, jako programový odpůrce skutečné revoluce zdola, neposlouchal „ulici“ (tj.revoluční nezávislé pracující), ale buržoasní parlament, kde do poslední chvíle spoléhal na podporu křesťanské demokracie zastupující malé a střední podnikatele. Navzdory podnikatelským „stávkám“ soukromých přepravců (mimochodem velice podobným stávce šéfů v ropném průmyslu, která měla v roce 2003 svrhnout jiného demokraticky zvoleného levicového prezidenta, Hugo Chaveze), průmyslovým a zásobovacím sabotážím kapitalistů a stále ostřejším útokům fašistů, terorizujícím dělníky v ulicích měst, se Allende vůbec nepokusil vyzbrojit pracující na obranu svých reforem a opatření v jejich prospěch. Místo toho ponechal zbraně v rukou tradičních „demokratických“ orgánů státu – armády a policie a armádu a policii zase na oplátku ponechal v rukou (či lépe řečeno předal do rukou) velitelům napojeným na velkopodnikatele, statkáře a americkou ambasádu.

V důsledku svého reformismu tedy Allende nebyl schopen odpovědět na ekonomické útoky podnikatelské sféry a machinace armádních špiček a jinak (revolučně) na ně odpovědět nechtěl. Do paměti pracujících se jako výstraha pro budoucnost musí vrýt jeho slova, která pronesl po prvním, ještě neúspěšném, pokusu o puč vůči němu v červnu 1973. Tehdy navštívil obrovskou, spontánní demonstraci dělníků na jeho podporu a svou řeč zakončil slovy: „…důvěřujte své vládě. Jděte domů a polibte své ženy a děti ve jménu Chile“. Za tři-čtyři měsíce po té již on ani tisíce pracujících a stoupenců levice nemělo možnost líbat své ženy. Parlamentně demokratická „chilská cesta k socialismu“ narazila a zašla na nesmlouvavé násilí kapitalistické třídy, snažící se za každou cenu udržet svou moc a privilegia.

Co říci na závěr? Pinochet zemřel. Pár důstojníků, kteří se dopouštěli zločinů proti lidskosti bylo degradováno, ale hlavní zločinci – ostatní velitelé, generálové, donašeči, agenti CIA, kteří podporovali puč a další osoby a skupiny, které stojí za budováním tohoto vojensko-fašistického režimu zůstali nepotrestáni! Nepotrestán zůstal, stejně jako mnoho jiných (a horších) diktátorů před ním, i sám Pinochet, kterého již žádný žalobce nemůže obžalovat a žádný soud popohnat k zodpovědnosti. Třída, která Pinocheta podporovala a držela u moci a jejíž zájmy Pinochet hájil, však obžalována a souzena být může a musí. A bude to třída Pinochetových obětí – dělnická třída – která nad kapitalismem vynese svůj spravedlivý rozsudek.

Adam a Nikola, Revo Česko, 17.12.2006