Samotný pojem „demokratický centralismus“ vyvolává představu politbyra KSSS a otrockou poslušnost stalinistických stran. Navzdory těmto asociacím hájíme my, REVOLUTION, princip, který se za tímto pojmem skrývá, neboť jej chápeme jako přesný opak toho, co byl stalinismus*.

Co tedy podle nás demokratický centralismus znamená?

Stanovy REVOLUTION Německo říkají: „Demokratický centralismus je organizační základnou celého dělnického hnutí. Tak například pokud po demokratické diskusi na továrním shromáždění dojde k rozhodnutí jít do stávky, je povinností všech toto rozhodnutí uvést do praxe. Pokud tak někdo nečiní, stává se stávkokazem. Teprve po akci je možno znovu přejít k diskuzi.“

Demokratický centralismus podle rozšířené definice znamená: „Svoboda v diskuzi a jednota v akci“. Jinak řečeno: před akcí musí dojít k co nejširší politické diskusi – avšak po přijetí rozhodnutí musí každý podpořit akci.

Jak se nicméně tento koncept vyvíjel? Pojem sám byl popularizován Komunistickou internacionálou, ale koncept demokratického centralismu existoval již dávno předtím – jeho obecná myšlenka je přítomna již ve stanovách Komunistické ligy (1848) nebo v organizaci První internacionály (1864).

Mezi rádoby-leninisty panuje iluze, že rozkol v ruské sociální demokracii mezi bolševiky a menševiky v roce 1903 byl postaven na otázce demokratického centralismu. Avšak skupina Jiskry, z níž obě frakce vyrůstaly, byla ve své podpoře demokratickému centralismu jednotná. Stejně tak demokratický centralismus sloužil jako základna k znovusjednocení obou frakcí v roce 1906.

V oné době znamenal demokratický centralismus především a zejména myšlenku sjednocené strany působící v rámci celé Ruské říše. Proti tomu stála myšlenka zvláštních stran pro různé národnosti nebo oblasti. Princip „jeden stát – jedna strana“ musel být uplatněn proto, že revoluční organizace v carském Rusku proti sobě měla centralizovaný státní aparát.

Nicméně i bolševici uznávali potřebu určité autonomie místních stranických organizací nebo jazykově či národnostně založených struktur uvnitř strany a otevřeně odmítali myšlenku ústředního výboru, který by se přehraboval v druhořadých otázkách týkajících se místních organizací. [1]

Mezi menševiky a bolševiky existovaly velké rozdíly zejména v názoru na povahu nadcházející ruské revoluce resp. přesněji na úlohu strany v této revoluci a její charakter, který by této úloze odpovídal. Ukazuje se, že pod demokratickým centralismem lze chápat velmi rozdílné věci.

Co demokratický centralismus není?

Podíváme-li se na anglickou Wikipedii na článek o demokratickém centralismu, nalezneme následující citát: „Pokud všichni členové strany podporují na veřejnosti stranickou linii, bude pro agenty státu mnohem obtížnější vytvořit z vnější falešný konflikt“ [2]. Kdo něco takového napsal? Lenin? Trocký? Ne, autorem je – dokonce i na maoistické poměry – šílené Maoistické mezinárodní hnutí [3].

Tento „monolitismus“, tedy myšlenka, že komunistická strana může mluvit pouze jedním hlasem, se nezrodila v roce 1903, ale v roce 1925, s „bolševizací“ Komunistické internacionály pod vedením jejího prezidenta Zinověva. Rakouská zinověvistka Ruth Fischerová (členka německé komunistické strany) výborně vyjádřila tento koncept slovy: „Tento světový kongres nesmí umožnit, aby se Internacionála přeměnila na konglomerát všech možných proudů“ [4].

Takto začala stalinizace Kominterny: předtím zde byly různé proudy, které debatovaly na světových kongresech – z pohledu mezinárodního proletariátu – vytvoření strategie pro světovou stranu. Avšak po „bolševizaci“ zůstala pouze neomylná linie vedení.

Tento „byrokratický centrismus“ byl do dělnického hnutí zanesen stalinisty. Jeho tradice se pak znovu chopily maoistické sekty 70. let a pod jejich vlivem byl také přijat různými odnožemi trockismu. Pro mnoho trockistických tendencí je dnes typický koncept „demokratického centralismu“, ve kterém může každý člen vyjadřovat pouze oficiální pozici skupiny. Je-li klasickou definicí demokratického centralismu „svoboda v diskuzi, jednota v akci“, máme zde ještě dodatek „jednota v akci – a v mluvě“.

Neblahé důsledky této metody jsou pak zjevné: uzavřená „linie“ může pomoci přenést podobně jako transmise určité politické pozice do masy dělnické třídy. Skrývá však vývoj právě těchto pozic v prostředí diskuse s dělnickým hnutím a uvnitř něho.

Jde o přístup založený na arogantní myšlence, že dělnická třída nemůže tak jako tak pochopit debatu uvnitř revoluční organizace a musí být tedy zásobena již hotovými slogany. Naproti tomu Lenin požadoval „Světlo, světlo a více světla“ na politické konflikty uvnitř revoluční strany a to dokonce i v podmínkách ilegality.

Avšak k ospravedlnění nároků marxismu jako vědecké teorie musí být samotný marxismus uchopen vědeckými metodami, tedy umožnit kritické přezkoušení důkazů a závěrů jinými vědci. Běda učiteli fyziky, který nutí své studenty memorovat rovnici „E=mc2“ aniž by vůbec vysvětlil, co „E“, „m“ a „c“ znamená. Stejně tak platí běda marxistovi, který chce dělnické třídě říkat, že přichází krize kapitalismu, aniž by prezentoval politickou debatu, která k tomuto závěru vedla!

Rovněž Engels polemizoval proti myšlence anarchisty Bakunina, že revoluční organizace musí být založena na „jednotě myšlenky a akce“: „Jednota myšlení a akce neznamená nic jiného, než ortodoxii a slepou poslušnost. Perinde ac cadaver [poslušnost mrtvoly]. Jsme tedy konfrontováni se skutečnou společností jezuitů.“ [5]

Jak vypadá demokratický centralismus?

Demokratický centralismus musí být chápán jako živý proces. „Democent“, v němž si všemocné stranické vedení pravidelně nechává od členů strany tleskat na sjezdech a jinak je neodvolatelné, je výtvorem stalinistů. Skutečný demokratický centralismus vyžaduje neustálý proces výměny uvnitř celé organizace.

V každé organizaci nebo hnutí existují různé pohledy a perspektivy. Nejprve je třeba se pokusit spojit všechny pozice, což znamená přinést je před stranu v rámci debaty. Není-li možné najít společnou pozici (kvůli nedostatku času a pochopitelně tehdy, kdy jsou jednotlivé pozice zcela rozdílné), musí rozhodnout vůle většiny. Bojovná a bojující organizace nemůže neomezeně vyčkávat kvůli každému rozhodnutí a až do odstranění všech rozporů – nejen kvůli potřebě působit v třídním boji ale také proto, aby se většinová pozice mohla otestovat v praxi.

„Jednota v akci“ znamená, že na demonstraci musí všichni jednat jako jeden muž – rozdávat letáky, vylepovat plakáty, mluvit k veřejnosti. Je to samé ale pravdou pro propagandu, tedy pro tisk a schůze organizace? Lenin vysvětluje:

„Princip demokratického centralismu a autonomie místních organizací předpokládá univerzální a plnou svobodu kritiky potud, co tato kritika nenarušuje jednotu určité dané akce: znemožňuje jakoukoliv kritiku, která rozbijí, nebo ztěžuje, jednotu v akci, o níž strana rozhodla… kritika v rámci principů stranického programu musí být zcela svobodná… nejen na schůzích strany ale i na veřejných mítincích.“ [6]

Navíc musí být menšině v organizaci umožněno, aby se stala většinou. To je apriorně vyloučeno v případě, že menšina má zakázáno vyjadřovat na veřejnosti své názory, neboť v takovém případě se budou k organizaci přidávat jen lidé, kteří souhlasí s většinou.

Revoluční organizace, dokonce velmi malá organizace, nedělá jen propagandu. Musí se účastnit dennodenních třídních bojů, aby posunula tyto boje kupředu a spojila je s revoluční perspektivou. Proto je nezbytná struktura – vedení – která může udělat rozhodnutí z minuty na minutu. Členové by měli tato rozhodnutí následovat. Ale vedení, které chce, aby bylo následováno, musí být nejprve zvoleno členstvem organizace a podléhat možnosti odvolání. Musí být v maximální možné míře široké, otevřené (kam až dovolí ohledy na bezpečnost) a kontrolované podle požadavků členstva. Vedení, které se pokouší jednat s větší autoritou, než kterou si skutečně zasloužilo, může organizaci rychle rozbít. Jak vysvětlil Lev Trocký:

„Železná disciplina, ocelová disciplina, je absolutně nezbytná, avšak pokud aparát mladé strany začne požadovat takovou železnou disciplinu hned od prvního dne, může stranu ztratit. Je nezbytné u členů vytvořit důvěru ve stranu obecně, neboť vedení je pouze vyjádřením strany…“ [7]

Některé závěry

Demokracie a centralismus jsou dvě strany téže mince: centralistický model může být uplatněn pouze při vysoké úrovni politické jednoty, která sama může být dosažena pouze na základě demokratického rozhodování.

Odlišné situace vyžadují různý poměr mezi demokracií a centralismem. Na konferenci je to demokracie, která kraluje. Na demonstraci musí být pravidlem přísný centralismus. Ale i konference se stává centralistickou, jakmile se rozhodne a plní rozhodnutí; a i demonstrace se stane předmětem demokratické diskuse při svém zhodnocení a při plánování další akce.

Pružný poměr mezi nimi může být rovněž aplikován na historická období: revoluční organizace pracující pod fašistickým režimem bude potřebovat téměř až vojenský centralismus. Ale v období buržoasní demokracie je možné mít vyšší úroveň stranické demokracie. Demokratický centralismus není systémem věčných pravidel; spíše jde o obecnou metodu, která musí být přizpůsobena situaci v organizaci a ve společnosti jako celku.

Organizace mladých se potýkají s dalšími zvláštními aspekty týkajících se demokratického centralismu – členové nemající příliš mnoho politických zkušeností, velké rozpětí v politické úrovni členů apod. – avšak všechny tyto problémy mohou být řešeny při užití svobody v diskusi a jednoty v akci.

REVOLUTION zavedlo pro tyto situace jednoduchý model: naši členové se nemusí nezbytně účastnit na každé akci skupiny, ale jsou zavázáni nenarušit žádnou akci odsouhlasenou většinou. Ještě důležitější je, že všichni členové se podílí na všech politických a strategických diskusích, neboť demokratický centralismus, to je především pochopení úkolů revolucionáře.

Proto demokratický centralismus zůstává jedinou organizační formou vhodnou pro komunistickou organizaci, navzdory nejlepším úmyslům stalinistů a některých trockistů vláčet jej bahnem.

Mezinárodní koordinace REVOLUTION, 20. prosince 2007

.

Poznámky:
* Tento článek byl napsán v prosinci 2006 pro diskusi v rámci REVOLUTION, krátce po rozkolu s naší bývalou mateřskou organizací – Ligou za pátou internacionálu – která nás mezi jinými obviňovala z odmítání demokratického centralismu. Ve skutečnosti jsme vždy hájili demokratický centralismus, ale jasně jsme odmítli jeho byrokratické zkarikování. Článek byl o rok později publikován v mírně změněné formě Mezinárodní koordinací REVOLUTION.
[1] Lenin napsal židovskému Bundu: „Stanovy přijaté v roce 1898 zajišťují židovskému dělnickému hnutí všechno, co může potřebovat: propagandu a agitaci v žargonu, literaturu a sjezdy, vytyčení zvláštních požadavků jakožto rozvedení jednotného společného sociálně demokratického programu a uspokojení místních potřeb a požadavků, vyplývajících ze zvláštností židovského způsobu života.“ (Lenin, Spisy sv. 6, SNPL, Praha 1953, str. 333–334)
[2] http://en.wiki pedia.org/wiki /Democratic_centralism
[3] Maoist Internationalist Movement: Democratic Centralism. MIM Notes 51. April 1991. http://www.etex t.org/Politic s/MIM/wim/demo­cent.html
[4] Protokoly Pátého světového kongresu KI; citováno podle Isaaca Deutschera: The Prophet Unarmed. Trotsky 1921–1929. Oxford 1987, str. 146–147
[5] Bedřich Engels a Paul Lafaurge, The Alliance of the Socialist Democracy and the International Working Men´s Association, 1873; citováno v: Hal Draper, Karl Marx´s Theory of Revolution. Vol 3. New York 1986, str. 147
[6] Citováno podle Paul Leblanc: Lenin and the Revolutionary Party, New Jersey 1990, str. 128
[7] L.D.Trocký, Toward a Revolutionary Youth Organization, Writings 1938–9. New York 1974, str. 121–122